POZNÁMKA šéfredaktora: Kamil jezdí na ukrajinské hranice či přímo Ukrajinu už přes dva měsíce. Díky dobrým lidem odvezl humanitární pomoc v řádech milionů korun a přivezl několik desítek lidí. Občas ho štvou i Ukrajinci. Ale mnohem horší zkušenosti má s Maďary, nebo lidmi, kteří přehlížejí lidské utrpení.
Nepřehlédněte: Pomoc Ukrajině za volantem: Romská rodina se nám nahrnula do auta. Tolik skromnosti jsme dlouho nezažili
Pomoc Ukrajině
Stojím na zastávce v pražských Holešovicích a čekám na kolegu Zdeňka. Než Zdeněk dorazí, potkávám kamarádku Petru, bývalou kolegyni z ministerstva školství. Prohodíme jen pár slov, pospíchá do práce. Přichází člověk, který by podle popisu mohl být Zdeněk. Chvíli na sebe koukáme, pak pokývneme a představíme se.
Třetí člověk, se kterým pojedu pomáhat na Ukrajinu. Třetí spolujezdec, kterého jsem před tím nikdy neviděl. Vyřídíme potřebné formality na městské části Praha 7, s jejíž humanitární pomocí pojedeme do města Chust. A také se vyfotíme s Jendou Čižinským, místním starostou, kterého znám osobně hodně dlouho. Do dodávky dáme ještě pár věcí z Červeného kříže a zhruba s hodinovým zpožděním oproti plánu vyrážíme.
První leknutí nastává u Jihlavy. Natankovali jsme a nemůžeme nastartovat. Palivo jsme natankovali správně? Natankovali. Na čtvrtý pokus dodávka naskočí. Uleví se nám. Rozhodneme se jet přes Maďarsko, přece jen je to podle navigace nejrychlejší cesta. To jsme ale ještě netušili, že nás v Budapešti čeká čtyřhodinové poskakování.
U jednoho z obchodů zastavujeme a nakupujeme nezbytné potraviny – klobásy, čabajky, salám a já si pro sebe beru oblíbenou pastu Erös Pista. Pálí tak, že u třetího sousta nerozeznáte, jestli je jídlo ještě teplé. V Budapešti nás zaujme jedna skutečnost. Nikde nevidíme ukrajinskou vlajku ani jinou formu podpory (bylo to 10. března, kdy vlna solidarity u nás byla neskutečně vysoká).
Nem tudok magyarul (nerozumím maďarsky ani Maďarům)
Čím více se blížíme hraničnímu přechodu Vilok (zní jak z nějakého hororu s démony), tím se horší kvalita „silnic“ a popravdě si připadám jak v Polsku před třiceti roky. Po jedenácti hodinách, v jedenáct večer při mínus jedenácti stupních, přijíždíme na hranice. Máme veškerou dokumentaci k humanitární pomoci, průvodní dopisy samospráv, přesto je nám to k ničemu. „Všechno vyložit“, zahlásí celník a jde se schovat do tepla.
Začínám mít na Maďary averzi. Po dvaceti minutách se celník vrátí, zběžně prohlédne náklad a znovu zaleze do tepla. Za další půlhodinu přijde naposledy, dá nám štempl a můžeme na Ukrajinu. I těm ukrajinským celníkům by to mohlo trvat kratší dobu (ale nepotvrdilo se, že by chtěli nějaký úplatek, jak nám tvrdili škarohlídi). Na ukrajinské straně nás čeká naše spojka Andrej a kupodivu i výrazně lepší silnice, kolem které jsou chodníky a ledkové veřejné osvětlení.
Za necelou hodinu dojedeme do města Chust, vděční Ukrajinci vyloží pomoc a pozvou nás na kafe a sendvič (minimálně jeden obchod v každém městě má otevřeno 24/7). Teď nás čeká cesta na Slovensko, hraniční přechod Vyšné Nemecké. Tam, krom jiných, koordinuje pomoc ve vypůjčeném obytňáku Láďa Vrtiš, majitel pivovaru Raven. Ještě cestou do Chustu jsem mu volal, zda má někoho, koho povezeme do Čech. „Až přijedete, vyspíte se v obytňáku a ráno vám někoho dáme,“ řekl mi. A já vím, že je dobrý nápad se vyspat. Zazní i Láďova hláška „nezabil je Putin, nemusíte je zabít ani vy“.
Na Slovensku zůstat nechtěli, vezu je k sobě
Cestu zpět Maďarskem raději prospím. Karavan je otevřený, spacáky připravené a tak si můžu dát další tři osvěžující hodiny vleže. Po snídani, kterou nám dají usměvavá děvčata (snad od Červeného kříže, nebo Maltézáků) nabíráme tři ženy a jednoho malého chlapce. Mají prý jet do Rožmberka nad Vltavou, do ubytovny České pošty. Cestou se bavíme, nebo se o to alespoň snažíme, nejvíce s nejstarší pasažérkou, učitelkou hudby z města Malyn. Její školu zasáhla ruská raketa. Samé silné příběhy…
U Brna si potvrzujeme, že chtějí skutečně jet do Rožmberku (s tou kamarádkou se jim už nepodařilo spojit). Telefonujeme s našimi kamarádkami Ukrajinkami, které se snaží přtlumočit mou nabídku, že mohou do druhého dne přespat u mě v Liberci. Také jim říkám, že jim pomohu zaregistrovat se na KACPU a pak se mohou rozhodnout, jak dál. Posádka je nejednotná, nakonec se rozhodnou pro původní destinaci.
Zdeněk potřebuje být v Praze dřív, vysazuji ho tedy na vlak a zbytek cesty, cirka dvě a půl hodiny, už řídím sám. Po příjezdu do Rožmberku v půl desáté večer se největší zastánkyně cesty rozbřečí, že tu být nechce a ať je tedy odvezu do Liberce. Jdu to na chvíli rozdýchat. V Liberci už jsme dávno mohli být. Zbytečných pět set kilometrů navíc. Ale co se dá dělat. Cestou do Liberce zařizuji přespání svých pasažérů u mě doma. Nesetká se to s příliš velkým pochopením. Přijíždíme do Liberce ve dvě hodiny ráno. Vstávám v sedm. Kamarádka Ukrajinka přichází vysvětlit, co naši skupinu čeká na krajském centru, kam je na půl devátou odvážím. Jenže Ukrajina nepočká a za další tři hodiny jsem znovu na cestě na hranice.
Zdroj náhledové fotografie: FONETECH.CZ