- Mléčná dráha leží na okraji na okraji jedné z dutin
- V bublině známé jako Local Void (Místní prázdnota)
O tom, že hmota ve vesmíru není uspořádaná rovnoměrně, vyšlo už několik vědeckých studií. Jednotlivé galaxie se shlukují do skupin, ty zase do hvězdokup a superkup, až nakonec vznikne spletitá síť propojena gravitací a plynem, známá jako kosmická pavučina.
Nepřehlédněte: Centrum Mléčné dráhy záhadně pulzuje. Kolem černé díry Sagittarius A* obíhá ve směru hodinových ručiček podivný objekt
Mléčná dráha se nachází v Místní prázdnotě
Pravým opakem jsou prázdná místa – oblasti s výrazně nižší hustotou, kde se nachází relativně málo galaxií. A stále více důkazů naznačuje, že galaxie Mléčná dráha se nachází právě na okraji jedné z těchto dutin, známé jako Local Void (Místní prázdnota) – přirovnat se dá například ke vzduchové bublině v koláči.
Podle dřívějších měření je velikost Místní prázdnoty přibližně 60 megaparseků, tedy asi 200 milionů světelných let. „Ale to je jen střípek složité skládačky,“ píše server Science Alert.
Místní prázdnota totiž může být, podobně jako galaxie, součástí většího celku, přičemž se zdá, že je pohlcena Superprázdnotou Keenan-Barger Cowie (KBC). S tím však mají někteří vědci problém, protože podle standardního kosmologického modelu je hmota ve vesmíru rozložena víceméně rovnoměrně.
Nová studie vedená astrofyzikem Sergiem Mazurenkem z Bonnské univerzity nicméně tvrdí, že KBC by mohla vyřešit jeden z největších rozporů současné astronomie, jímž je takzvané „Hubbleovo napětí“ způsobené různými metodami měření a jejich rozdílnými výsledky.
Problém s měřením rozpínání vesmíru
K výpočtu rychlosti vzdalování dvou galaxií od sebe je tedy potřeba znát jednak jejich vzájemnou vzdálenost a jednak konstantu, kterou by se měla vzdálenost násobit. Tou je právě Hubbleova-Lemaîtrova konstanta.
Jedním ze způsobů, jak ji určit, je zkoumání pozůstatků raného vesmíru, jako jsou zbytky světla po Velkém třesku v kosmickém mikrovlnném pozadí nebo akustické vlny „zamrzlé“ v čase. Ty vykazují rychlost asi 67 kilometrů za sekundu na megaparsek.
Dalším způsobem je měření vzdáleností k novějším a bližším objektům se známou jasností, jako jsou např. supernovy typu Ia, čímž získáme rychlost přibližně 73 kilometrů za sekundu na megaparsek. „Vypadá to tedy, že vesmír v naší blízkosti se rozpíná rychleji než ve svém celku,“ říká astrofyzik Pavel Kroupa z Bonnské univerzity. „A to by se dít nemělo.“
Podle vědců z jeho týmu se Země nachází v oblasti vesmíru, ve které je relativně málo hmoty. Kolem KBC je hustota hmoty vyšší a z této okolní hmoty vycházejí gravitační síly, které galaxie v bublině táhnou ven k okraji. „Proto se od nás vzdalují rychleji, než by se dalo čekat,“ vysvětluje doktor Indranil Banik z Univerzity St. Andrews.
Jelikož standardní kosmologický model s žádnými „bublinami“ nepočítá, vědci v počítačové simulaci použili modifikovanou newtonovskou dynamiku (zkráceně MOND), kterou navrhl izraelský fyzik prof. Mordehai Milgrom. „V našich výpočtech MOND existenci takových bublin předpovídá,“ dodává Kroupa.
Pokud má Milgrom pravdu, Hubbleovo napětí by zmizelo a pro rozpínání vesmíru by existovala pouze jedna konstanta a pozorované odchylky by byly způsobeny výlučně nepravidelnostmi v rozložení hmoty.
Zdroj náhledové fotografie: dragonuppl / Pixabay, zdroj: Science Alert, Monthly Notices of the Royal Astronomical Society