- Může se na cestě vesmírem rozpadnout kometa?
- Vědecká pozorování dokazují, že ano.
Všichni se těšili, že se po delší době opět dočkáme velmi jasné komety. C/2025 K1 (ATLAS) byla zprvu nenápadná. Pak se začala zjasňovat a vzbudila velká očekávání. Astronomové předpovídali, že by se mohla na nějakou dobu stát jedním z nejjasnějších objektů na obloze. Nejnovější snímky z teleskopů však ukazují něco úplně jiného. Místo kompaktního jádra jsou na fotografiích vidět pouze jeho fragmenty. Proces, který k tomuto stavu vedl, se ukázal být stejně velkolepý jako neúprosný.
Nepřehlédněte: Čínská firma zotročila miliony telefonů s Androidem. Zakročit musel Google
Kometa, která se na cestě vesmírem rozpadla
Na sérii snímků z observatoře Gemini North na Havaji je vidět, jak se jádro komety rozpadlo na nejméně tři kusy, za nimiž se táhne dlouhý zářící chvost z prachu a úlomků. Zajímavé přitom je, že k rozpadu komety nedošlo v nejextrémnějším okamžiku.
Rozpad začal přesně měsíc poté, co C/2025 K1 (ATLAS) prošla perihéliem, tedy bodem nejblíže Slunci. 8. října minula naši hvězdu ve vzdálenosti pouhých 49 milionů kilometrů – to odpovídá přibližně jedné třetině vzdálenosti mezi Zemí a Sluncem.
Krátce po tomto průletu kometa dokonce zjasnila na hodnotu 9 magnitud. To stačilo k tomu, aby byla viditelná běžnými dalekohledy. Tento krátký okamžik slávy se však ukázal být pouze předzvěstí nevyhnutelného konce. Dnes, podle aktuálních snímků, odhadovaná jasnost zbytků komety klesla na přibližně 27 magnitud. To je tak nízká hodnota, že její detekce je možná pouze pomocí nejvýkonnějších observatoří na světě.
Dramatická kosmická událost
V praxi to znamená, že z komety zbyl prakticky pouze velký oblak prachu, který je jen stěží viditelný. Ačkoli rozpad komet při přiblížení ke Slunci není žádnou vzácností, případ C/2025 K1 je jiný. Ukazuje, jak zranitelné tyto kosmické objekty mohou být, protože kometa byla dostatečně stabilní, aby přežila perihélium, a rozpadla se až později, když podmínky byly méně extrémní.
Zdroj náhledové fotografie: NSF NOIRLab, zdroj: IFLScience